Otevřený dopis o důvodech odvolání předsedy svazu Martina Komárka

Bývalý předseda svazu Vít Řezáč na poslední valné hromadě svazu na základě proběhlých informací navrhl, aby Martin Komárek rezignoval na funkci předsedy svazu. Ten však jeho výzvu nevyslyšel. Vít Řezáč tak s odstupem času vysvětluje důvody, které vedly k odvolání Martina Komárka.

Vážení kolegové hokejbalisti,
dovolte mi sdělit svoje osobní důvody dlouho uváženého kroku, který vedl k odvolání předsedy svazu Martina Komárka.

Na letošní valné hromadě, doufám, jsme uzavřeli jednu etapu našeho hokejbalu. Měla různé výkyvy, chvíle dobré i zlé, ale především to byla etapa charakterizována direktivním pohledem na naši organizaci. Velice mě roky trápilo, že generační výměna vedla k formalistickému a autoritářskému stylu řízení. Hokejbalový svaz jako účetní jednotka, jako žadatel grantů, jako organizátor akcí apod. pokročil velký kus vpřed. Za to patří díky všem členům předsednictva, bývalým i současným. Ovšem jako spolek, jako tým směřující ke sdílené vizi, svaz katastrofálně selhával. Proč?

Svaz není firma ani úřad. Jsme spolek. Ve spolku se činnost organizuje po vzájemné dohodě. Všechny nás to baví, věnujeme tomu desítky, stovky, tisíce hodin svého života. Nezasloužíme si, aby nebyl brán náš názor v potaz. Ve sportu mohou být silné osobnosti, které udávají směr. Jejich síla ovšem spočívá v tom, že přesvědčí ostatní, že jejich názor lze podporovat. Ve svazu již roky přesvědčování neexistuje, žádná vážně míněná diskuze neexistuje, žádný skutečný prostor pro jiné názory neexistuje. Musíme se z toho rychle vzpamatovat.

Martin Komárek totiž soustavně odmítal odlišné názory, odmítal diskuzi o čemkoli, a navíc oponenty systematicky před ostatními dehonestoval. Kdo s ním jen jednou jednal a narazil na tuto jeho vlastnost, přesně ví, o čem hovořím. Křiklavé byly příklady opovrhování kvalitními trenéry, manažery, bossing funkcionářů (např. odmítal podepsat pracovní smlouvy, řešit standardně záležitosti v komisích apod.). Byl jsem během valné hromady šokován, když se ukázalo, že s vyhrožováním žalobami za domnělé prohřešky se setkala skoro desítka klíčových funkcionářů. Není pak divu, že se funkcionáři zdráhali navrhovat jiná řešení, případně vytipovávat kandidáty, kteří byli v nemilosti předsedy, na funkce. Jak vidíte, škody způsobené odmítáním jakékoli diskuze a jiných názorů ze strany Martina Komárka jsou značné.

Nikdo z hokejbalistů se přece nemusí za sebe a svoji práci pro hokejbal stydět. Přesto bylo s funkcionáři a hráči zacházeno jako s nerovnoprávnými jedinci, kteří musí všechno snášet bez možnosti se ohradit. Jestliže před dvěma lety pochybnosti s nastoupenou konfrontační cestou Martina Komárka vyslovili jen někteří zástupci hokejbalové veřejnosti, na poslední valné hromadě v září to byla velice významná část: podporu pro setrvání ve funkci předsedy svazu našel ze 45 přítomných delegátů pouze u 9 z nich.

Hlavní problém, a to bych chtěl zdůraznit, ovšem nevidím v labilním chování předsedy, ale v tom, že nepochopil podstatu fungování spolku, který tvoříme my všichni: nepochopil nebo nechtěl chápat systém vnitřní výměny názorů, práci komisí, práci regionů, smysl výběrových řízení apod. Naopak, předseda zasahoval do činnosti úseků, chtěl dokonce měnit rozhodnutí nezávislé komise, když mu výsledek nevyhovoval. Materiály se s nižšími články svazu prakticky nediskutovaly, jen oznamovaly.

Podle mého přesvědčení, jeho snaha o stále větší a větší centralizaci všech činností a aktivit právě v kombinaci s výše popsaným autoritářským stylem řízení, představovala pro řízení svazu ohrožení.

Po předchozí čtyřleté a nejnověji dvouleté zkušenosti již nebylo možné naivně věřit, že si předseda vezme ponaučení. Nevezme, měl tolik času. Ani na té valné hromadě neměl dostatek sebereflexe.

Odvoláním předsedy nic neskončilo, ale právě něco nového začíná. Musíme zjistit, co vlastně bylo dlouhé roky potlačováno, o čem kdo z nás uvažoval a ostatní se o tom nedozvěděli.

Především musíme mít vizi rozvoje, kde chceme být za pět, deset, dvacet let a jak toho dosáhnout. Co chceme docílit u nás a co v mezinárodní organizaci. Jistě mě doplníte s dalšími oblastmi činností, kde máte nápady, co řešit.

Je třeba se znovu učit, jak by měl spolek fungovat. Je to týmová práce! Komise a jiné odborné týmy musí začít pracovat samostatně, musíme naučit práci pro svaz nové funkcionáře. Nadcházející světové šampionáty k tomu dávají výbornou příležitost.

Na závěr chci dodat, že vím, že v hnutí pracuje spousta talentovaných lidí, zkušených funkcionářů, ale především lidí, kteří hokejbal mají rádi, bez ohledu na to, kdo jej řídil a řídí.

Doufám, ať již se mnou souhlasíte nebo nesouhlasíte, že vás tento dopis přiměje k zamyšlení se nad budoucností hokejbalu a svazu.

Vít Řezáč
člen a spoluzakladatel Českomoravského svazu hokejbalu

P.S. Volím tuto netradiční formu otevřeného dopisu k oslovení členů svazu, protože nebyl zájem redakce, abych sdělil své názory prostřednictvím rozhovoru na webové stránce svazu. Překvapuje mě, že se z vedení svazu nikdo nezajímá o důvody, proč výrazná většina delegátů konference vyslovila nedůvěru předsedovi Martinu Komárkovi a členům je veřejně neobjasnila. Snad si někteří funkcionáři uvědomí, že zbavit se stereotypů z nedávné minulosti je podmínkou dalšího rozvoje hokejbalu u nás.