Základem je nechat děti si hokejbal vyzkoušet, podotýká šéftrenér mládeže Keltů Roman Novák

Početnou mládežnickou základnou disponují berounští Kelti. Klubu se dlouhodobě daří a především v mládežnických extraligách dosahuje výborných výsledků. Za tím vším stojí poctivá práce nejen Romana Nováka, šéftrenéra berounské mládeže.

Změnou prošlo chování rodičů

Na hokejbalové mapě jste již od roku 2008. Jak byste popsal rozdíly mezi Kelty v roce 2008 a teď, v roce 2025?

To je skoro na knihu. Jednoduše – z party nadšenců, kteří si chodili do Nižbora jednou týdně „pinknout“, se stala parta, která prosvištěla třemi soutěžemi mužů a zároveň se snažila vybudovat funkční klub a hřiště. Po mnoha letech je z toho fungující klub plný nadšených lidí, někdy více, někdy méně unavených, ale ochotných a schopných stále překonávat různé překážky a stavět se čelem k výzvám.

Pozorujete nějaké změny v chování malých dětí? Jak těžké je v dnešní době přivést nové děti právě ke sportu?

Spíš než chování dětí prošlo změnou chování a přístup rodičů, kteří děti nejvíce ovlivňují. Nemám potřebu to hodnotit ani rozvíjet, každá doba má své pro a proti.

Máte jednu z nejpočetnějších mládežnických základen v České republice. Děláte něco odlišně od jiných klubů? Jak probíhají vaše náborové akce?

Netuším, jestli něco děláme odlišně, protože se o přípravu dětí v jiných hokejbalových klubech prakticky nezajímáme. Máme své interní postupy, možná někdy výrazně striktnější než jinde. Základem je nechat děti si hokejbal vyzkoušet a zapojit skutečně všechny příchozí (nejen děti, ale i dospělé), bez ohledu na pohlaví, aktuální pohybové dovednosti a sportovní zkušenosti. A to i přesto, že se to mnohdy nemusí zamlouvat ambicióznějším spoluhráčům, rodičům nebo kolegům trenérům.

Náborových akcí několik v sezóně děláme, nicméně stále mám za to, že hlavním důvodem, proč u nás děti zůstávají a rodiče je přivádějí, je možnost hrát bez ohledu na aktuální sportovní dovednosti.

Bojujete v Berouně i s jinými sporty ve volbě malých dětí? Jak si v této „soutěži“ stojíte?

Předně, nepovažujeme to za soutěž nebo boj o děti. Sami nově příchozím doporučujeme kombinaci s jinými sporty, především individuálními, kterých je v Berouně dost. Beroun a okolí je aktuálně z demografického hlediska velmi příznivé místo pro rozvoj téměř jakéhokoli mládežnického sportu, pokud to kolegové trenéři dělají dobře a s nadšením. Problémem obecně není „konkurence sportů“, ale nechuť a neochota dětí se hýbat, přímo či nepřímo tolerovaná rodiči.

Mládežnická základ SK Kelti 2008. Zdroj fotky: SK Kelti 2008.

Dívčí kolektivní sport má potenciál

Byli jste zároveň prvním klubem v Česku, který založil samostatný tým dívek. Jaké oblibě se mezi dívkami tento sport u vás těší?

Museli bychom se zeptat děvčat, proč hokejbal hrají. Já osobně zastávám názor, že dívčí kolektivní sport má potenciál a hokejbalisté obecně toho prostě jenom neumí využít. Stejně jako u jiných ženských kolektivních sportů se především mužská populace dívá na ženský sport skrz prsty a s notnou dávkou despektu.

My jsme tomu jako klub šanci dali a počet aktivních děvčat a žen v klubu dokazuje, že se rozhodně nejedná o slepou uličku. Kromě omlazeného týmu žen máme nyní vychovanou „druhou generaci“ hokejbalistek v žákovském věku. Důležité je říci, že vychovaných především jejich trenérkami. A tohle spojení přináší rozhodně pozitiva celému klubu.

Vy jste tuto sezónu nejen lodivodem mladších a starších žáků, ale také hrajícím trenérem mužského B týmu. Jak se vám daří tyto pozice skloubit?

Obtížně, s vypětím všech sil a v kombinaci s pracovními povinnostmi někdy za hranou lidských možností (úsměv). Na druhou stranu, především u kategorie mladších žáků jsem spíš „administrativní pracovník“ a reálná práce je na skvělém týmu kolegů.

Na co se v tréninku žáků nejčastěji zaměřujete? V čem je tato kategorie specifická oproti jiným?

Na to není jednoznačná odpověď, protože si nemyslím, že by existovala univerzální šablona. Každý ročník (nebo dvojročník) má svá specifika a kromě věcí, které je nutno rozvíjet obecně, je třeba se v těch skupinách zaměřovat vždy na něco jiného. Pokaždé pracujeme s trošku „jiným materiálem“, který má, minimálně u Keltů, trochu jiný základ s ohledem na to, kdy děti začnou s hokejbalem.

Kategorie žákovská, klučičí, bývá specifická svým nadšením. O tom dlouhodobě svědčí docházka hráčů a jejich chuť se zlepšovat, protože už vědí, že hokejbal chtějí hrát. A s trochou nadsázky – i nevyrovnaností výkonů v průběhu zápasu či tréninku díky emocionální horské dráze. Rád tyto situace přirovnávám k ženskému zápasu v tenisu… (smích)

Co považujete za svůj největší osobní úspěch u Keltů?

Že mi hokejbal v Keltech a dílčí úspěchy kolegů stále ještě přinášejí radost a že mi ještě nikdo za mé neustálé připomínky a rýpání nedal pár facek.