Silná parta, velký příběh. Hokejbal v Novém Strašecí stojí na lidech a emocích

Hokejbal v Novém Strašecí má za sebou cestu plnou práce, emocí i silných okamžiků. Z postupných kroků vyrostl klub, který si dokázal vybudovat respekt. Dnes působí v 1. lize a navazuje na svou dlouhodobou tradici. Právě lidé kolem týmu dávají klubu tvář a drží jeho příběh při životě.

Každý přiložil ruku k dílu

Hokejbal v Novém Strašecí nezačal na hřišti. Začal u stolu. U piva po fotbale. Právě tam vznikla myšlenka, která kolem roku 1995 spojila partu nadšenců a dala vzniknout klubu, jenž se postupně vypracoval mezi respektované celky.

„Jak to tak u nás Čechů bývá, tak u pivka po fotbálku. Konkrétně v restauraci DUO v Novém Strašecí,“ vzpomíná jeden ze spoluzakladatelů Jiří Veselý na založení klubu. Hokejbal se tehdy hrál po celém městě a postupně se podařilo jednotlivé party propojit. Vznikl první klub, tehdy pod názvem THC Nové Strašecí, který se po vstupu do oficiálních soutěží přejmenoval na HBC Nové Strašecí.

U zrodu stálo více lidí a každý přiložil ruku k dílu. Výrazně se podíleli například Pavel Oliva, Václav Horáček nebo Michal Železný, dlouholetý kapitán, který tým přivedl do rakovnické soutěže, kde se začal psát první soutěžní příběh klubu.

Podmínky? Prakticky žádné. O to větší nadšení. Hrálo se, kde se dalo. Na pláccích, ulicích, asfaltových hřištích. Zázemí chybělo, kabiny neexistovaly. Hráči přijeli, převlékli se u auta a šlo se hrát.

„Stačila chuť, hokejka, pracovní rukavice, nějaký plácek nebo ulice, dvě branky a tři škodovky na dopravu,“ popisuje Veselý s úsměvem. Postupně se tým zapojil do soutěží v Rakovníku a později i na Kladensku, kde už šlo o oficiální soutěže pod svazem. Domácí prostředí tehdy Strašecí hledalo jinde – například v Libušíně. Začátky měly své kouzlo. Byly divoké, improvizované, ale úspěšné. Tým vyhrával, postupoval a sbíral zkušenosti.

Fotka ze zápasu z Rakovnické ligy. Zápas s HBC Hrozen. Rok 1996. Zdroj fotky: HBC Nové Strašecí.

Přemluvili jsme kamaráda po úrazu nohy, který nemohl ohnout koleno a chytal jen ve stoje

„Bylo to velké dobrodružství. Měli jsme mančaft, kterému se dařilo, vyhrávali jsme a šli výš a výš. Byla to neskutečná jízda,“ vzpomíná Veselý.

Silné momenty na sebe nenechaly dlouho čekat. Jedním z prvních byl triumf v rakovnické lize, který přišel i přesto, že tým řešil zásadní problém – neměl brankáře.

„Přemluvili jsme kamaráda po úrazu nohy, který nemohl ohnout koleno a chytal jen ve stoje. Nakonec takto odchytal celou sezónu a ligu jsme vyhráli. Lidi nevěřili,“ popisuje Veselý.

Zásadní zlom přišel ve chvíli, kdy se v Novém Strašecí podařilo vybudovat vlastní hřiště. Klub tak poprvé získal skutečný domov a mohl se opřít o podporu fanoušků.

„Velká věc byla, když se za přispění města postavilo nové hřiště. Konečně jsme mohli hrát před domácím publikem,“ říká Veselý a připomíná i roli tehdejšího vedení města.

Právě fanoušci se stali jedním z nejsilnějších prvků klubové identity. Atmosféra na zápasech byla často elektrizující.

Společná fotka z Rakovnické ligy. Patrně rok 1997.Dole zleva: P.Oliva, J.Jira, M.Vojanec, M.Němec. Nahoře zleva: J.Slavík, V.Horáček, V.Kořán, J.Veselý, M.Tichý, D.Daenemark, M.Sedlák. Zdroj fotky: HBC Nové Strašecí.

Honili jsme každou korunu

„Na finálovou sérii s Jungle Fever přišlo doma 300 až 400 lidí. Na venkovní zápasy jely dva autobusy fanoušků. To byla neskutečná atmosféra,“ vzpomíná Veselý na souboj o postup do 1. národní ligy.

Další silný moment přišel v semifinále s pražským Kovem, kdy Strašecí rozhodlo o postupu v pátém zápase na nájezdy před plným domácím hledištěm. Tým se tak dostal hned v první sezóně do finále I. národní ligy, což byl v tehdejší konkurenci obrovský úspěch.

Cesta nahoru ale nebyla jednoduchá. Klub se dlouhodobě potýkal s nedostatkem financí i absencí vlastního zázemí. Hráči si často vše hradili sami a shánění prostředků bylo každodenní realitou.

„Honili jsme každou korunu. Na většinu věcí jsme se skládali sami – doprava, rozhodčí, výstroj. Hodně nám pomohlo město, které klub podpořilo,“ vysvětluje Veselý.

Hokejbal v Novém Strašecí tak od začátku stál především na lidech. Na jejich chuti něco budovat, na přátelství a ochotě věnovat sportu čas i energii.

„Člověk nad tím tehdy nepřemýšlel. Měli jsme ten sport rádi a prostě jsme ho hráli. A když skončíte, nechcete to opustit. Je to o kamarádech, o zábavě,“ říká Veselý.

Právě kontinuita lidí je podle něj klíčová. Každá generace musí předat klub té další. „Je potřeba z každé generace přesvědčit pár bláznů, aby pokračovali dál. Jinak to nejde,“ dodává.

Příběh hokejbalu v Novém Strašecí tak není jen o zápasech a výsledcích. Je o lidech, kteří byli ochotni začít od nuly. O nadšení, které vydrželo. A o komunitě, která dokázala vytvořit něco, co má smysl i po letech.