Oproti přípravce máme víc prostoru pro individuální práci s hráči, přibližují Jan Havel a Radek Suk

Možná ještě o trochu víc změn než na dorost čekalo v nové sezoně na kategorii mladších žáků Keltů. Přečtěte si klubový rozhovor s Janem Havlem a Radkem Sukem z Keltů.

Nejvíce jsme museli pracovat na tom, aby si nově příchozí hráči co nejrychleji zvykli na pohyb

Většinu týmu letos tvoří hráči, kteří přešli z přípravky. Na čem jste museli v prvních tréninkových týdnech nejvíc zapracovat?

J: Pokud jde o přechod z přípravky, největším problémem bude asi vždy si zvyknout na hru na celém hřišti. S Radkem jsme minulý rok v přípravce působili, takže jsme věděli, na čem musí hráči přesně zapracovat. Kromě klasického zlepšení fyzické kondice jsme se po prázdninách zaměřili na střelbu a řešení základních herních situací, které se v zápasech nakonec ukázaly jako naše největší slabiny.

R: Nejvíce jsme museli pracovat na tom, aby si nově příchozí hráči co nejrychleji zvykli na pohyb po „velkém hřišti“ a následně se kladl velký důraz na techniku střelby.

Naopak tým doplňuje několik děvčat, které v soutěži mladších žáků nastupují už třetí sezonu. Berete právě jejich zkušenosti jako přínosné, ať už v zápase nebo tréninkovém procesu? Mají vliv na rozvoj týmu?

J: I když bych uvítal jejich větší zapojení do tréninků, které podstupují odděleně s týmem žen, je dobré mít v týmu hráčky, které mají s touto kategorií takové zkušenosti. Zapomenout ale nesmím ani na mladší dívky, které je společně s ostatními hráči teprve sbírají. Několikrát nám v zápasech ukázaly, že se na hřišti mezi kluky rozhodně neztratí a v budoucnu můžou být v roli svých starších spoluhráček.

R: Myslím si, že zkušenosti holek jsou pro kluky velmi přínosné, a to především těch, které nastupují v Lize starších žáků nebo v Lize žen.

Z kategorie přípravky se však nepřesunuli jen hráči, ale i vy jakožto trenéři. Vnímáte nějaké změny? Ať už na způsobu vedení tréninků nebo individuální práci s hráči a hráčkami?

J: Když jsem dostal v létě nabídku mladší žáky trénovat, moc dlouho jsem neváhal. Přechod pro mě přinesl spoustu změn, na které jsem se těšil. Tu největší vnímám osobně v tom, že můžu trénovat i v zápasech, což jsem dříve kvůli kolizi se zápasy juniorky nemohl. Dále vnímám i větší svobodu při vymýšlení cvičení, což mi vyhovuje více. I na zmíněnou individuální práci se dá se staršími hráči více soustředit. U každého se s postupem času objeví nějaké viditelné nedostatky, které se dají s trochou cviku zlepšit.

R: Největší změnou je pro mě jednoznačně komunikace s jednotlivými hráči. Většina hráčů už ví, o čem ten hokejbal vlastě je a můžeme tak pracovat na dalším rozvoji jejich herních a taktických stránek.

Oba dva tvoříte trenérský tým se zkušenějšími trenéry. Honza s Ivou Sevaldovou a Radek s Romanem Novákem. Týmy navíc doplňují Lukáš Horel a Václav Patzenhauer. Jak jste si sedli po trenérské stránce?

J: Všichni se navzájem známe dlouho, takže s adaptací na sebe nebyl žádný problém. Na přípravě tréninků se navíc podílíme všichni společně, takže většinu času pracujeme spolu. V trenérských týmech jezdíme v podstatě pouze na zápasy. Tam to s Ivou a Václavem funguje na výbornou, na většinu věcí máme stejné názory a navzájem se umíme doplnit.

R: Myslím si, že jsme si sedli dobře. Každý máme trochu rozdílný pohled na věc, ať už je to Roman, který obrovské zkušenosti s trénováním nebo Lukáš, který je stále aktivním hráčem, což nám poskytuje velmi širokou škálu perspektiv, které můžeme využít v dalším rozvoji hráčů.

Jak se podílíte na práci v trenérském týmu s velezkušenými kolegy? Máte nějak rozdělené trenérské role?

J: Trenérské role přímo rozdělené nemáme. Na každém tréninku máme na starost odlišné věci, díky kterým se učíme jisté flexibilitě. Ať už se jedná o různá cvičení na hřišti, hru nebo atletiku a posilování před tréninkem. Iva s Romanem, kteří mají v průběhu týdne na starosti i jiné kategorie, na celý průběh tréninku dohlíží a poskytují nám cennou zpětnou vazbu.

R: Nijak konkrétně rozdělené role nemáme. Já se bohužel účastním pouze pátečních „hracích“ tréninků, protože během týdne dojíždím do školy, a tak přípravy jednotlivých tréninků jsou na ostatních trenérech.

Jakým způsobem se učíte od svých zkušenějších kolegů? Je něco, co jste od nich během podzimu stihli okoukat a co se snažíte zařadit i do svého trénování?

J: Jestli mám něco vypíchnout, je to asi celkový přístup k hráčům, který musí být odlišný než od těch z přípravky nebo minipřípravky. Co se týče dalších věcí, které zařazuju do svého trénování, učím se nejen od zkušenějších trenérů, ale i sám s každým tréninkem, nebo zápasem. Praxe je pokaždé ze všeho nejdůležitější a jsem rád, že k ní navíc dostávám zpětnou vazbu, díky které se můžu v trénování zlepšovat ještě víc.

R: Tak nejvíce se učím při těžkých zápasech, kdy se snažím pozorovat jak například Roman komunikuje s týmem. Myslím si, že jsem se právě v tomto ohledu velmi posunul.

Nejdříve je důležité v některých situacích udržet pozitivní naladění

Oba týmy trápily v první půlce sezony prohry. Jak v těchto těžkých situacích udržujete u hráčů motivaci a pozitivní naladění?

J: Nejdříve je důležité v některých situacích udržet pozitivní naladění u sebe. (úsměv) Co se týče porážek, použiju slova Ondřeje Baleky: „Žádná prohra není zbytečná, když se z ní poučíme.“. Tak se to snažíme brát nejen my trenéři, ale i hráči. Všichni se každým zápasem učíme a jsem rád, že můžu říct, že s každým tréninkem a zápasem vidím nejen já posun správným směrem. To nás nechává v pozitivní náladě, i když se zrovna nedaří. Určitě se najdou minimálně dva zápasy, které šly vyhrát a byli jsme po nich všichni přirozeně naštvaní, nicméně souboje se silnějšími týmy bereme jako příležitost k tomu se zlepšovat a nenecháváme se žádnou chybou nebo brankou rozhodit.

R: V těchto situacích je důležité, aby tým zůstal soudržný a na nikoho se nesvalovala vina. Roman dává občas za přiklad moji kariéru, kdy nás v mladších žácích také poráželi velmi vysokými výsledky, ale postupem času jsme se zlepšovali, a nakonec se umístili na třetím místě v Extralize dorostu (pozn. red. - v sezoně 2018/2019).

Na druhou stranu jste oba ve svých pozápasových komentářích často poukazovali na velké individuální i týmové pokroky, které byly s každým odehraným turnajem vidět. V čem vidíte u svých týmů největší zlepšení?

J: Největší týmový posun vidím ve věcech, které jsem zmínil na začátku. V zápasech jsme měli největší problém s obsazováním hráčů, což se v průběhu podzimu podstatně zlepšilo. Někteří mladší hráči se navíc posunuli tak, že si svou docházkou a výkony řekli o místo v sestavě na kvalifikační turnaj, který byl bohužel odložen. Stále je ale na čem pracovat. Největší problémy z konce podzimu vidím v komunikaci na hřišti a založení útoku po získání míčku.

R: Největší zlepšení vidím asi ve stmelení kolektivu. Všichni fungují jako jeden tým, navzájem si radí a motivují se, což si myslím, že je základ všeho pro budoucí vítězství.

Máte nějaký celkový cíl, který byste chtěli s mladšími žáky v letošní sezoně splnit? Případně, máte nějaké vlastní, osobní cíle?

J: Než jednu medaili na krku chci ze všeho nejradši vidět patnáct hráčů, kteří se baví sportem, který hrají. Kteří se baví vlastním pokrokem, hokejbalovou partou, tréninky a zápasy. V letošní sezoně mi tak nejvíc udělá radost viditelný pokrok hráčů, které úspěšně připravíme do dalších sezon a s hraním hokejbalu dlouho vydrží. A osobní cíl? Aby mě trénování bavilo stejně jako v předchozích letech.

R: Největší cíl je samozřejmě zlatá medaile. (úsměv)

Zdroj článku: SK Kelti 2008.